Proč věřím katolické víře?

Chvála Kristu,

článek není napsán jako útok, ale jako vyznání mé víry… proto se předem omlouvám, jestli se někoho dotkne a snad, pokud bych mluvil scestně je vaší povinností mě napomenout, a pokud se najdou oponenti, kéž najdou stejné pochopení, jako já ho mám k těm, které vidím jako zbloudilé. Článek se nesnaží nijak odsuzovat ostatní církve, ale pokládá důvody, proč katolík zůstává katolíkem, i když se zdá, že tato Církev je stará, nejvíce prolezlá nepravostí, atd… 
Argumentace, že naše „církev hřeší“, je nezávislá na tom, že může mít pravdu, protože Boží Nauka jako taková nehřeší, ale hřeší ti, kteří by ji měli dodržovat, ale nedodržují (ačkoliv o ní byli obeznámeni). Člověk je slabí, ale Církev Kristova ne. Hříšný život členů Církve není vizitkou nauky, kterou hlásá, ale musíme uznat, že je ostudou a tak dává ostatním špatný příklad, proto se ostatní mohou zdráhat přijmout víru. Proto naše Církev v poslední době často vybízí k hlásání evangelia „životem“ (skutky), jak už hovoří epištola sv. Jakuba (kterou Luther zavrhl). Vždyť víme, že i zprostřed spravedlivých vyjdou draví vlci či lži-proroci. (2p 2,1-4) Proto vybízím, aby ostatní neposuzovali pravověrnost naši Církve podle lži-proroků a hříšníků, kteří jsou všude, ale podle našich svatých a ctihodných představitelů o kterých tvrdíme, že naplnily výzvy Evangelia a naší Nauky… zde u svatých, můžete vidět ovoce. Není to ale 100% výsledek, protože každý svatý, přesto že se blížil dokonalosti, měli i chyby. 100% naplnění této nauky je sám původce – Kristus. Proto nepokládáme svaté jako za hlavní zdroj následování – tím je Kristus – ale jsou nám povzbuzením a příkladem. Když tedy odsuneme hříchy a provinění jednotlivců, můžeme pohlédnout na učení, které Církev přináší a jelikož musí být jen jedna pravda a jedna církev, podáváme zde důvody, proč my katolíci pokládáme naši katolickou (dosl. všeobecnou a apoštolskou) církev jako jedinou držitelkou jediné Pravdy.

Je to pýcha? Nikoli, protože už 2000let víme a věříme, že tuto Církev založil sám Boží Syn a proto se nad nikoho nepovyšujeme, ale nemůžeme říci, že ostatní jsou v pravdě, jelikož bychom tím uráželi Krista, popřeli Pravdu, kterou 2000 let vyznáváme a tím Ho prohlašovali za lháře, neboť řekl: „A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou.“ (Mt 16, 18) a také: „Pas beránky mé. Pas ovce mé.“ (J 21, 15-16). 

1. Máme jako jediní posvátnou Tradici

Co to je posvátná Tradice? Katolická Církev má mimo Písmo svaté ještě jiný zdroj Pravdy a tím je ústní podání apoštolů neboli posvátná Tradice. Asi prvních 50 let se totiž nic nepsalo a apoštolové znali Pravdu pouze z ústního podání – Písmo ještě nebylo sestaveno a proto, kdyby posvátná Tradice nebyla pokládaná za zdroj Pravdy na stejné úrovni jako je Písmo, tak v té době by žádný apoštol nemohl tvrdit, že má pravdu, protože se nemohl opírat o Písmo svaté – oni se ale opírali o posvátnou Tradici (ústní podání) a Písmo svaté bylo sestaveno pod vedením Ducha Svatého, aby se toto ústní podání zachovalo, není zde ale úplně všechno.

Ježíš Písmo nenapsal, ale kázal <- všechna tato kázání a učení jeho apoštolové předávali dál, hlavě ústním podáním a teprve později pod vedením Ducha se shrnuli nejdůležitější články naší Víry. Proto liturgie, svátosti, očistec, mariánská úcta, úcta ke svatým a jiná součástí katolické spirituality nejsou výslovně obsaženy v Písmě svatém, ale máme je dochované v posvátné Tradici – důkazem jsou třeba mnišské kláštery na křesťanském východě, jejichž vznik se datuje už v raném křesťanství. Zde panoval jasný katolický duch – toto mnišství se dochovalo až do dnešních časů (např. Benediktova řehole aj.)

Co o Tradici říká církev? 

Ústní podání apoštolů neboli tradice. – Pán Ježíš apoštolům nenařídil, aby jeho učení napsali, nýbrž aby je ústně dále hlásali. Proto jim řekl: „Jděte tedy, učte všechny národy…“ (Mat. 28, 19) Kdyby apoštolové učení Páně jen napsali, nebyli by je tak rychle rozšířili, vždyť tehdy bylo málo lidí znalých čtení. Apoštolové většinou jen kázali. Bloudil by ve víře, kdo si myslí, že dostačí věřit jen tomu, co je obsaženo v Písmě svatém. – Pravdy, které apoštolové kázali, ale nenapsali, byly napsány od jiných spisovatelů a jsou s pomocí Ducha svatého neporušeně zachovávány Církví katolickou. Těmto pravdám říkáme ústní podání apoštolů neboli tradice. (KKN bod 8.)1 

Jak může být další pramen Víry? Může, protože je to logické (ústní podání) a Písmo svaté nikterak nehovoří o známém výroku „sola scriptura“ (pouze Písmo), ba naopak klade důraz na to, že vykládat Pravdy víry mohou pouze apoštolové Kristovi (Magisterium), vlastně nikdo jiný v té době si ani nemohl přivlastňovat tuto Pravdu a aby byli praví hlasatelé Kristova Evangelia rozeznatelní – je zde nejen praktické, ale potřebné ono svěcení, protože jinak se za apoštola Kristova může prohlásit kdejaký bludař a lži-prorok. Blud „sola scriptura“ vznikl v Lutherově době… před ním bylo něco podobného neslýchané a proto se držíme toho, co je starší a pravověrnější, co vyšlo z úst Krista, nikoli z úst Martina Luthera.

(2P 1, 20) „Buďte si však především vědami toho, že žádný výrok z Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu.“

(2.Pt 3, 16-17) „Jsou v nich ovšem místa (pozn.: v Pavlových listech), kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neustálení to překrucují – dělají to tak s Písmem, vůbec – ke své vlastní zkáze. Ale vy, milovaní, víte to už napřed. Proto si dávejte dobrý pozor, abyste nepozbyli své pevnosti tím, že byste se dali strhnout bludnými názory špatných lidí.“

2. Máme nejdelší historii, totožnou s raným křesťanstvím

Vznik katolické církve se mnozí snaží datovat do 4. stol. kdy byla tak poprvé oficiálně nazvána nebo do r. 1054, kdy došlo k velkému schismatu a rozdělení s východními církvemi. Ovšem od Krista až do dnešních časů má Katolická Církev všechny základní složky, které měla ve všech stoletích, včetně prvního tisíciletí. To dokazují všechny historické spisy (i nekřesťanské), dochované hmatatelné památky (př. obětní oltář z 2. století), které dokazují katolickou kulturu aj. Tyto základní složky, které definují pravou Církev všech věků jsou:

 Tyto atributy2 měla církev vždycky a i kdyby nebyla autentická s ranou církví – dodržuje nejvíce % pravdy a proto je nejvíce hodna věření.
To, že by se církev v r. 1054 na velkém schismatu rozdělila do dvou rozdílných nauk je hloupost, protože „původní“ církev měla ty samé atributy, co má dnešní církev katolická. Navíc, dnes Církev není pouze Římská, ale dělí se jako původně na východní kat. církve a západní kat. církev, které jsou v jednotě s papežským stolcem. Více o strukturách kat. církve ZDE.

3. Katolická církev má jednotu a všechno co člověk potřebuje ke spáse

Nedokážu si představit křesťanství bez liturgie… to je jako být na poušti bez vody. Nedokážu si představit křesťanství bez svátostí, protože těmi nás Kristus posvěcuje… o to více, křesťanství bez eucharistie. Proto mě neláká ani žádné ekumenické setkání, kde se křesťané nedokážou sjednotit před Nejsvětější Svátostí… pokud je jednotící prvek chválová hudba, jednotícím prvkem je člověk… pokud to je ovšem Kristus v Nejsvětější svátosti, je to pravá jednota, protože jednotící prvek je pravý Bůh a pravý člověk – Boží Syn… a jen On je cesta, pravda a život. A teď si pokládám otázku… co je to za křesťanskou jednotu, když si zazpíváme, popovídáme, ale Krista v Nejsvětější svátosti odsuneme stranou, abychom se mohli společně v „jednotě“ pomodlit? Co je nám dražší, společenství s Bohem nebo s lidmi? My si myslíme, že společenství s lidmi dokážeme vytvořit vlastními silami? Ne. První musíme vytvořit pravé společenství s živým Kristem a poté On v nás a kolem sebe bude tvořit ono pravé společenství. Já jako katolík vysloveně odmítám tyto ekumenické aktivity, protože pro mě je dražší Kristus a jednota utvořená kolem NĚHO, nikoli kolem nějakého člověka. Tím ale nechci odsuzovat ty, co tak činí, pouze pokládám svůj názor. Co se týče jiných církví, ať se modlí jak věří a nebudu jim vnucovat mou víru, ale nikdy nebudu vytvářet jakousi vnější jednotu, která je planá, a nakonec stejně někde narazí, protože buď Krista v Nejsvětější svátosti zavrhneme, nebo se kolem Něho shromáždíme ve stejné Víře. 

Katolická církev má tedy pravou jednotu, protože se shromažďuje kolem Nejsvětější svátosti, kolem živého Krista. Jednotu církve však vytváří i papež, ustanovený Kristem, aby pásl nejen ovce (lid), ale i beránky (kněžstvo) a proto všichni, kdo ctí Petrův stolec jako posvátný úřad, jsou v jednotě, ačkoliv každý je jiné spirituality a jiného národa! Všeobecná apoštolská Církev! Tato Církev je spojením západu i východu, severu i jihu… v ní je jak západní ritus, tak i východní (byzantský, arménsky, mozarabský…). V ní je všechna rozmanitost a krása a přitom jednota. Pozoruhodné! To není nikde na světě. Tato jednota se však nemá zakládat na člověku, tedy na konkrétním papeži, ale na Kristu, který ustanovil tento svatý úřad. Tedy proto je viditelná jednota kolem Petrova stolce, ale ne kolem konkrétního člověka, který navíc se ve svých osobních názorech může mýlit (pokud neužije moci tohoto úřadu tzv. „neomylnosti“, ale to se stává velmi zřídka, např. u vyhlášení dogmat). Sám papež sic je náměstkem Kristovým, je ovšem také služebník Boží a spolu s námi se klaní Kristu v Nejsvětější svátosti. Papež je v popředí a náleží mu i úcta kvůli úřadu, který zastává (niko-li kvůli jemu samotnému), podobně jako pastýř, který je také v popředí a navádí ovce k trsům trávy.

Z ustanovení Krista tedy máme svátosti, např.: svátost smíření – „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu zadržíte, jsou zadrženy.“ (J 20:23) a ty jsou největší posilou pro duši, pro spásu, pro obnovu, pro posilu a útěchu! Kdo má takové mocné zbraně? Kdo může říci, že mu jsou 100% odpuštěny hříchy, krom toho, který je právoplatný následník apoštolů (apoštolská posloupnost) a byla mu předána ona moc odpouštět a zadržovat hříchy? Proto nemohu opustit mou milovanou Církev, nevěstu Kristovu, skrze kterou jsem ne narodil a oblékl do Krista (sv. křest), skrze kterou mi jsou stále odpouštěny hříchy (svátost smíření), skrze kterou se rodí právoplatní pomazaní služebníci a následníci apoštolů (kněží) a jejichž ústa a ruce nám zprostředkovávají Krista jako největší posilu pro zachování pro život věčný (Nejsvětější svátost), skrze kterou se nám dostává hojnost Ducha (svátost biřmování), skrze kterou se nám dostává požehnání manželství a skrze kterou se nám dostává uzdravení či poslední útěchy v hodince nejtěžší? (svátost pomazání)

Nejen to, ale Církev je oporou pro denní boj. Církev je rozmanitá v povolání a všichni nekonají totéž a přitom jsou jednotní. Řeholníci jsou jako plíce, které dýchají vzduch do těla Církve… kněží jsou jako krev, který kyslík rozvádí do všech údů… a rodiny jsou buňky, které tělo tvoří. Každý stav je potřebný a důležitý a všichni se navzájem potřebují. Jak by byla nepřemožitelná a krásná, kdyby ji nekazil hřích. 
„Myslíte, že jsem přišel dát na zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení.“ (L 12, 51) a proto si nemysleme, že můžeme smilnit se světem, ale musíme vytvořit nedobytnou pevnost, odolnou proti všem útokům a šípům toho zlého, protože nebojujeme proti lidem, ale proti silám a mocnostem: „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6, 12)

4. Je Kristova církev jen mystická, nebo i viditelná?

Cit.: „Jednostranné duchovní chápání mystického těla Kristova vede nutně k popření Církve jako společnosti i k popření úmyslu Kristova založiti Církev. Co zůstává u náboženských myslitelů, chápajících Církev jen jako neviditelné tělo Kristovo, jest mlhavé, neurčité společenství lidí roztroušených po celém světě. Dokladem toho je Husův názor na Církev, podle něhož je Církev obecností předurčených. Jak došlo k tomuto nepochopení Církve? Ve středověku lidé žili z Církve, a proto se mnoho nestarali o její pojem. Něco podobného jako v lidském těle. Jakmile si uvědomujeme některé orgány, bývá to znamení choroby. Podobně je chorobné přílišné uvědomování sebe, přílišné přemýšlení o sobě. Středověk mluví o Církvi obyčejně jako o těle Kristově. Dále v definicích nejde. Uvidíme, jak dlouho to trvalo než byl napsán soustavný theologický traktát o Církvi. Sv. Tomáš také nemá samostatného pojednání o Církvi. Všichni theologové jednali o Církvi jako o pokračování Kristově, a proto jednali o ní buď v samém traktátu o Kristu — zdroji milosti, nebo po traktátu o Kristu a před traktátem o svátostech, kterými Kristus v nás působí. Brzo však znepokojovala mnohé náboženské myslitele obtíž, jak srovnati s pravdou o Církvi jako tajemném těle Kristově mravní úpadek mnohých údů Církve. Hrozili se ať skutečných nebo domnělých provinění a zločinů lidí v Církvi, zvláště vedoucích. Nedovedli si představiti špatné údy svatého těla Kristova. Sv. Tomáš si našel i zde řadu jemných odstínů a rozlišení, jak kdo patří ke Kristu, jak kdo patří k němu dokonale a nedokonale, vírou, milostí nebo slávou…“ (dále str. 50)

Z knihy „Církev – P. Dr SILV. M. BRAIT O O. P. “ http://librinostri.catholica.cz/download/BaitSiMCir46-z.pdf

5. Církev je nedobytný hrad

Zatímco různí odpadlíci se počali dělit na stovky dalších denominací, tak Církev katolická odolává všem pomluvám, útokům, i všem pokusům o sebezničení (tedy útokům zevnitř) už po 2000let! Neuvěřitelné! Přesto jak je nenáviděná, poplivávaná, zneuctívaná, zraňovaná a drcena ze všech stran, stále stojí pevně napřímená ačkoliv se někdy zdá, že se brzo zřítí… ale nezřítí, protože to Kristus nedovolí! Ochraňovat tuto pevnost Církve je náročné, to ano, ale jen hlupák vyhledává pohodlnost a jedná pošetile jako člověk, který si postavil dům na písku = pohodlná a líbivá nauka (Mt 7, 26). 
Tato Církev je nejvíc osočovaná a nenáviděná – další důkaz její pravosti, neboť Kristus řekl: „A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.“ (L 21, 17)

A když už tato pevnost (Církev) strádá, Kristus ihned posílá své vojáky (svaté), aby moudře vedly její vojska. Zatím co satan za 30 stříbrných navádí špatné generály, aby spouštěly žebře dolů z hradeb a vpouštěly nepřátele přímo do jejího středu… proto ano, může se stát, že dobijí levé nebo pravé křídlo, ale hlavní tvrz, nikdy neprorazí, neboť je chráněna Boží prozřetelností a zrádcové, kteří podle hesla „Aggiornamento“ vpustili nepřátele, zahynou s nimi. Protože se chovali jako pošetilé panny (Mt 25, 1-12), které si nevzali olej a když ženich vešel s hosty na svatbu, tak nebyly přítomny, stejně jako vojáci, kteří si neuvědomili, proti komu kují zradu, ale za malý peníz prodali svůj život, protože na místo, aby utekli pod ochranu tvrze, smlouvali jidášskou cenu a tak zahynou spolu s ostatními na bitevním poli. 

Proto, vyznávám svou Víru spolu se všemi těmi sta tisícovky mučedníků, kteří neváhali položit svůj život právě za tuto Víru… za kterou bojovali všichni svatí:

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce přede všemi věky:
Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:
skrze něho všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován,
za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě,
soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého,
pána a dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou (= katolickou), apoštolskou církev. 
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. 
Očekávám vzkříšení mrtvých
a život budoucího věku. Amen.

A tak drazí přátelé, nikdo na zemi, ani anděl z nebe, byť by mi pravil, že Alláh či Budha je totožný s našim Bohem nebo že všechny (nekatolické) církve patří Bohu, neuvěřím mu (Ga 1,5-11), a kéž s Boží pomocí i pod nátlakem tuto víru zachovám a nezapřu, protože spolu s apoštolem říkám: …vím, komu jsem uvěřil.“ (2Tm 1, 12)


1. Katechismus katolického náboženství – od kardinála ThDr. Františka Tomáška

2. Katechismus katolického náboženství, bod 63. – 68.


 

-AK-