O Eucharistické úctě

10 zamyšlení, proč je lépe  přijímat do úst a (v kleče)

  1. Na ruku se nikdy nepřijímalo takto, jak to vypadá dnes. Raná církev dle Tradice a také mystická zjevení mluví o tom, že vždy se přijímalo do úst, co se týče lidu. Jen jednu chvíli se podávalo na dlaň, ale lidé se hostie nedotýkali prsty (navíc ženy měli šáteček na ruce) a před přijetím se museli hluboce uklonit a přijmout tak, že ji vložili do úst, aniž by ji dotkly prsty.
    II. Vatikánský koncil nenařídil přijímat ve stoje ani na ruku – Sacrosanctum Concilium: Přijímání 55: (…) „Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem.“ Tedy posvátný sněm přikázal přijímat do úst a v kleče… kdokoliv by tvrdil jinak ať se neodvolává na tento koncil, ale na pozdější povolení Apoštolského stolce.
  1. Nynější přijímání bylo zavedeno z neposlušnosti, a aniž by to bylo povoleno, lidé začali tak přesto činit (Nizozemí a Německo) a velmi se to šířilo. Církev poté vydala pouze výjimku na tuto určitou oblast, ale nebylo to povoleno jako „jedna z variant“. Jak můžou špatné stromy (na víře upadající národy), nést dobré ovoce? 
  1. Dále je tu další problém, že je „více variant“, totiž narušuje to jednotu věřícího lidu.
  1. Další mínus je, že když na hostii hmatáme prsty a vkládáme si ji do úst, stavíme eucharistii na roveň obyčejného jídla, protože stejně tak užíváme třeba čipsů, ale používáme je i k méně honosným činnostem. Katolicizmus vždy dbal na symboliku a mše svatá je jí plná, ale zde se mi zdá, že se porušuje velmi závažně.
  1. Vnější pohled na tyto způsoby přijímání je stejný jako na frontu do McDonaldu, či pro lístky aj. (Když příchozí berou do rukou). Chybí tomu ten posvátný akt. Když přijdeme a poklekneme, dává se tomu úplně jiný rozměr. Navíc, když si lidé klekali podél mřížky, tak šlo jasně vidět, že Kristus v osobě kněze obchází a podává (rozdává) své Tělo, zatím co u fronty přichází lid a jakoby žádají Tělo, nepoukazuje na takovou pastýřskou lásku Krista. 
  1. Co je ale to nejpodstatnější a největším důvodem, proč nepřijímat na ruku, je že:  Nemáme posvěcené ruce (svaté ruce) jako je má kněz. Tyto kněžské ruce jsou tzv. svaté, jelikož byly k tomuto určeny, Bohem posvěceny ve svátosti kněžství a mnoho svatých a omilostněných osob se o tom vyjadřuje (sv. František, Anna B. Tomanová). Apoštolové tedy mohli přijímat na ruku, ale pro nás lajky to nic neznamená, protože oni byli prvními kněžími (biskupy). Dále naše ruce mohou být jak fyzicky, tak i duchovně špinavé, a když přijmeme hostii, může nám nepatrný drobek utkvět na ruce a pak jej můžeme utřít do kalhot aj. Proč to jenom riskovat?! Dále je směšné a protiřečí si, když Pána může na ruku přijímat obyčejný lajk, a přesto pro např. uschovávání nebo přenášení ciboria musí být ustanovena speciální osoba – akolyta, který se ale dotýká pouze kalicha, nikoli Pána. Stejně tak se zde snižuje užitečnost funkce pateny apod…
  1. S tímto je spojeno, že mezi nás můžou přijít lidé i se zlým úmyslem, jako jsou satanisté, kteří konsekrované hostie používají na černé mše a často je kradou na velkých hromadných akcích, proto papež Benedikt XVI. byl proti tomu, aby se na jeho setkáních podávalo lidu na ruku. Kdyby lidé milovali Eucharistického Ježíše, i proti své vůli by přijímali do úst, aby se omezily svatokrádeže.
  1. Láska k Ježíši by nás už měla automaticky vychovávat k tomu, abychom přijímali do úst. Přicházíme k Ježíši, který je tajemným způsobem přítomen i v knězi, tedy skrze kněze nám podává své vlastní Tělo a chce nás nakrmit. Všemohoucí Bůh, náš Tatínek, touží nakrmit svá děťátka, své milované tvory (krásný symbol v řeckokatolické liturgii, kdy se podává zlatou lžičkou). Už v tomto je ten nádherný symbol lásky a pokory, protože my tvorové se tak stavíme na roveň opravdových dětí, co se chtějí nechat nakrmit svým Otcem, protože jen od Něho je nám to milé a jedině On nám to může zprostředkovat. On jediný dává ten pravý pokrm. Pokud tedy přijde osoba a vyžádá si Tělo do rukou – vlastně říká: „Nakrmím se sám, nepotřebuji, abys mě krmil.“ a posadí Ježíše na trestnou lavici. Jako příklad můžeme vidět ptáky, jak shánějí potravu pro svá ptáčátka a ty pokorně otvírají zobáčky, jelikož vědí, že nejsou schopni si pokrm sami zprostředkovat (spásu) a tak jsou odkázáni na pomoc svých rodičů. S přijímáním jsou totiž spojena slova: Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam … Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.
  1. Žádný svatý, pokud víme, nepřijímal do rukou, a kdyby přijímání na ruku bylo něco více než do úst a bylo by to Bohu milejší, nezprostředkoval a nezjevil by nám to Duch svatý už dávno?  
  1. Kdyby ses ocitl před nějakým králem z historie a nepoklekl bys, jeho služebníci by přišli a srazili by ti kolena a tak by ses zostudil přede všemi. Ano dnes před prezidenty nepoklekáme, ale bereme si co nejvhodnější oblečení a vzdáváme mu patřičnou úctu. Ovšem Ježíš není prezident, ale Král. No, a když se v minulosti (ale i dnes) pokleká před člověkem a vším možným, proč bychom nemohli pokleknout před tím, který je Pán pánů a Král králů? Když mnoho jiných kultů a náboženství se klaní svým božstvem, proč bychom nemohli my? My bychom měli ještě o to víc!

Vracíme se u přijímáním na ruku do prvotní praxe rané církve?

Na to odpověděl papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei (1947), když popsal tuto tendenci návratu k prapůvodní praxi jako „špatné hnutí, které má sklon paralyzovat posvěcující a přínosné řízení, kterým liturgie vede děti po cestě k jejich nebeskému Otci, které přijal za vlastní.“ Detailněji vysvětlil , že „… touha obnovit vše bez uvážení podle starodávných poměrů není ani moudré ani chvályhodné. Bylo by například špatné chtít obnovit oltář v starobylé formě stolu; chtít vyloučit černou z našich liturgických barev, jakož i vyloučit obrazy a sochy z našich kostelů. „Kardinál Newman ve své knize“ The Development of Christian Doctrine „(Vývoj křesťanské nauky) také odsoudil takové mylné myšlení a varoval, že snaha zvrátit směr stávajícího vývoje není přirozeným vývojem, ale překroucením.

Sv. Jan Pavel II. si nepřál, abychom přijímali na ruku!

Papež sv. Jan Pavel II. se vyjádřil k přijímání na ruku následovně: „Dotýkat se svatých částeček a rozdávat jejich vlastníma rukama je privilegiem posvěcených osob …“ Říkalo se, že se mu nelíbila praxe přijímání na ruku z mnoha důvodů, z nichž jeden důležitý je ten, že to obecný liturgický zákon zakazuje. Aby se u oltáře vyhnul kontroverzí, příležitostně sám podával, ovšem národním hierarchie, když je navštěvoval, tak dal jasně najevo, že si přeje, aby od něj lidé přijímali svátost oltářní do úst!

Co říkají o úctě k Eucharistii svatí a omilostněné osoby?

ZOBRAZIT

Ježíš mystičce Catalině Rivas
„Katanů, kteří ničí mé tělo, není deset nebo dvacet. Velmi mnoho rukou zraňuje mé tělo přijímáním svatého přijímání do rukou – rouhavé dílo Satana!“ (Kniha Umučení od Cataliny Rivas)

Svatý František z Assisi 
„Vzdávejte nejsvětějšímu Tělu našeho Pána Ježíše Krista veškerou úctu a veškerou poctu, nakolik můžete!“  

Sv. Terezie z Lisieux
„Přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit. „

Sv. Jan Maria Vianney

Promluva o svatém přijímání
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
Bez božské svátosti oltářní by na tomto světě nebyla vůbec možná blaženost. Život by byl přímo nesnesitelný. Když přijímáme svaté přijímání, přijímáme svou radost a svou blaženost.
Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali. Bude to takové, jako když vidíme, že se leskne zlato v mědi a stříbro v olovu.
Když jsme byli u svatého přijímání, můžeme odpovědět tomu, kdo by se nás tázal: „Co si teď neseš domů?“ „Nesu si do svého domu nebe.“ Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsme stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše.
Vezměte nádobu, naplňte ji vzácnou tekutinou a hodně pevně ji uzavřete. Takto uchováte tuto tekutinu, jak dlouho budete chtít. Stejně je možno uchovat i našeho Pána po svatém přijímání ve zbožném a čistém srdci. V usebraném duchu pak budete od jednoho svatého přijímání až k příštímu v sobě zakoušet zžírající oheň, který vlévá do vašich srdcí neodolatelnou náklonnost k dobrému a nejhlubší odpor vůči zlu.
Když máme dobrého Boha ve svém srdci, pak má celé srdce hořet. Srdce učedníků emauzských hořelo, když ho pouze slyšeli mluvit.
Když se vrátíme od stolu Páně, neměli bychom hned číst, vždyť na co nyní potřebujeme slova lidská, i kdyby byla sebezbožnější. Když k nám mluví sám Bůh, měli bychom se podobat člověku, který je hodně zvědavý a poslouchá za dveřmi. Neměli bychom si nechat ujít ani jediné slovo, které Bůh říká v našem srdci. Když jste přijali Pána, cítíte, že vaše duše je očištěna, protože vyšla z koupele Boží lásky. Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem. A v čem spočívá toto blaho? Náš Pán v nás sdílí všechno, naplňuje celou naši bytost radostí a rozkoší. Nemůžeme jinak, musíme zvolat se svatým Janem: „Pán je to.“ Ti, kdo necítí alespoň něco podobného, jsou politováníhodní.

 

Eucharistické příběhy

IMELDA

Imelda byla dceruška starého šlechtického rodu Lambertinů v Itálii. Maminka si ji vyprosila na Pánu Bohu vroucími modlitbami. Chtěla ji vychovat pro nebe. 
Viděla ve svém pokladu dar Boží a již první hnutí dětské dušičky obracela k Bohu. 
A Imelda vyrůstala zbožná jako anděl, líbezná jako sluneční paprsek, čistá jako jarní květ v ranní rose. 
Když pak povyrostla, že se již mohla obejít bez maminky, dala ji matka do kláštera v Bologni, aby zbožné řeholnice vychovaly z jejího miláčka snoubenku Kristovu, bude-li to vůle Boží. 
Tam ve svatém zátiší klášterním se Imeldina duše rozvíjela v podivuhodné kráse a její srdce vzplanulo nejněžnější láskou k Pánu Ježíši, přítomnému ve svaté Hostii. 
Svatostánek byl pro ni středem celého světa. Tajemná moc ji vábila neodolatelně do kaple. Tam trávila před oltářem celé hodiny jako hrdlička, která našla své hnízdečko. – (Ž. 83, 4.) 
Měla jen jednu velkou starost; viděla, jak sestry přistupovaly ke stolu Páně a přijímaly Chléb andělský. Tu se v ní probouzela vroucí touha, aby i ona směla svého milovaného Boha přijmout. Naléhala na představenou, aby jí dopřála toho štěstí. Ale její prosba byla odmítnuta. 
Scházelo jí ještě příliš mnoho do toho věku, ve kterém tenkrát děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání. A skromné, ostýchavé řeholnice se neosmělily vyprošovat pro svou chovanku tak nápadné výjimky. 
Imelda sklonila hlavičku a bolestně si stěžovala Pánu Ježíši. Ke všem, ach, ke všem přicházel, jen ona po něm toužila marně! Umírala téměř touhou a láskou. 
„Jak jsi šťastna, milá sestro,“ říkala učitelce. „Pán Ježíš k tobě přichází tak často! A já…!“ Hluboce si povzdechla. 
„Sestro, řekni mi, nezdá se ti, že jsi už v nebi? Ó, já myslím, že člověk musí umřít štěstím, když má Pána Ježíše u sebe.“ 
Sestra Blandina se usmála a pohladila lehce svého miláčka po vláscích. „Jen měj strpení, dítě! Ještě několik let, potom přijde i k tobě.“ To však byla slabá útěcha, čekat ještě celá léta!… 
Imelda se zatím dále stravovala touhou a nevýslovnou láskou k svátostnému Spasiteli. Z jejího pohledu zářilo cosi nadpřirozeného. Tělesně byla čím dál tím útlejší, jako by její tělo bylo jen průsvitnou schránkou duše, zanícené láskou, duše, která již rozpínala křidélka, aby vzlétla k nebi. 
Jednoho dne šly všechny sestry opět ke stolu Páně. Imelda klečela v jedné z posledních lavic a s němou touhou pozorovala svatý úkon. Ano, ke všem přicházel – jen k ní ne! 
Přitiskla ručky na tlukoucí srdce a slzy jí kanuly po tváři. Nebyla si toho vědoma. Viděla jen jediné: svatou Hostií. 
A tu se stalo něco velkého, zázračného. Právě chtěl kněz jedné ze sester podat svaté přijímání, v tom vyklouzla svatá Hostie z jeho prstů a vznesla se do vzduchu. Zděšeně vztáhl po ní kněz ruku, ale ona se vznášela dál a dále. 
Kněz šel za ní v největším úžase — až k tomu místu, kde klečela Imelda. Nad její hlavičkou se zastavila. Roztoužený pohled Imeldin přivábil svatou Hostii a utkvěl nyní na ní jak u vytržení. 
Kněz pochopil, co ten zázrak znamená. Pán si přál vejít do milujícího srdce andělského dítěte. S hlubokou úctou vzal kněz svatou Hostií a podal ji Imeldě… 
S úžasem pozorovali všichni dojemný zázrak. Dojetím vstoupily jim slzy do očí, když viděli, jak se hlavička dítěte blaženě sklonila v tichém klanění. Teď měla svého Miláčka v srdci. Zmizel jí celý svět, touha její byla splněna. 
Mše svatá byla u konce. Kaple se prázdnila, jen několik sester setrvalo ještě v modlitbě. Nemohly se odloučit od pohledu na dítě, od místa, kde se stal takový zázrak. 
Imelda stále ještě klečela nepohnutě, ponořena do modlitby. Setrvala tak dlouho a dlouho. 
Sestry již začínaly mít starost. Neodvážily se rušit omilostněnou dívenku. Ale konečně přece – vždyť její útlé tělo nevydrží této námahy! Musí na okamžik zanechat modlitbu, posilnit se tělesně a pak se může modlit dále. 
Tak si řekly sestry, šly k Imeldě a tiše na ni zavolaly. Imelda neslyšela. Dotkly se jí – neodpovídala. Objaly ji láskyplně, oddělaly jí ručky z tváře… a ustrnuly. – Imelda byla mrtva. 
Její srdéčko neodolalo žáru lásky. Zemřela v náručí Páně. Bylo to 12. května 1333. Imeldě bylo 11 let.

Příběh: http://fatym.com/view.php?nazevclanku=jan-penaz-kvety-nejsvetejsi-svatosti&cisloclanku=2008090011 


Vzdechy před Nejsvětější Svátostí:
„Ó nekonečný Poklade všech bohatství vesmíru a všeho bytí. Nejtoužebnější pokrme mé duše. Chlebe, jenž oblažuješ duši mou, jenž léčíš tělo mé. Nebeská Útěcho, která přebýváš ve vězení lásky, pohlédni ze svého trůnu na mě, nejnepatrnějšího služebníka. Ó jak tě miluje duše má a po Tobě prahne, jak vyschlá zem po dešti.  Jak rozdrásané tělo po hojivém balzámu. Není nic, co by utěšilo rány mé, jen Ty eucharistický Ježíši. Nevidím Tě, ale jsi zde. Necítím Tě, ale věřím, že jsi zde plně přítomen. Ó Ježíši, odpusť nesčetné urážky mé, jež Ti způsobily a způsobují bolest, nedej, aby mé přijetí těchto nebeských darů, bylo mi pro odsouzení a škodě, ale pro posvěcení a posilnění ducha. Miluji Tě, můj eucharistický Ježíši. Toužím a otvírám Ti brány mé duše a nechci, abys přišel do chléva, jak už jsme Ti to dříve učinili, ale do paláce, vykládaného mramory a zlatem. Očisti mi prosím mou duši, svou nejdražší krví, ať je Ti příjemné u mě přebývat, Poklade mé duše. Přijď, ó Ježíši. Amen.“

„Ó, můj Bože, vlej do mé duše tak živě vědomí Tvé vznešené velikosti a mé naprosté maličkosti, abych nikdy nezapomněl na Tvůj nedocenitelný a nevýslovný Dar, který jsi dal lidskému pokolení, když jsi řekl: „Přijměte a jezte, toto je Tělo mé!“. Amen.“

Rating: 5.0/5. From 1 vote.
Please wait...