O Eucharistické úctě

10 zamyšlení, proč je lépe  přijímat do úst a (v kleče)

  1. Na ruku se nikdy nepřijímalo takto, jak to vypadá dnes. Raná církev dle Tradice a také mystická zjevení mluví o tom, že vždy se přijímalo do úst, co se týče lidu. Jen jednu chvíli se podávalo na dlaň, ale lidé se hostie nedotýkali prsty (navíc ženy měli šáteček na ruce) a před přijetím se museli hluboce uklonit a přijmout tak, že ji vložili do úst, aniž by ji dotkly prsty.
    II. Vatikánský koncil nenařídil přijímat ve stoje ani na ruku – Sacrosanctum Concilium: Přijímání 55: (…) „Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem.“ Tedy posvátný sněm přikázal přijímat do úst a v kleče… kdokoliv by tvrdil jinak ať se neodvolává na tento koncil, ale na pozdější povolení Apoštolského stolce.
  1. Nynější přijímání bylo zavedeno z neposlušnosti, a aniž by to bylo povoleno, lidé začali tak přesto činit (Nizozemí a Německo) a velmi se to šířilo. Církev poté vydala pouze výjimku na tuto určitou oblast, ale nebylo to povoleno jako „jedna z variant“. Jak můžou špatné stromy (na víře upadající národy), nést dobré ovoce? 
  1. Dále je tu další problém, že je „více variant“, totiž narušuje to jednotu věřícího lidu.
  1. Další mínus je, že když na hostii hmatáme prsty a vkládáme si ji do úst, stavíme eucharistii na roveň obyčejného jídla, protože stejně tak užíváme třeba čipsů, ale používáme je i k méně honosným činnostem. Katolicizmus vždy dbal na symboliku a mše svatá je jí plná, ale zde se mi zdá, že se porušuje velmi závažně.
  1. Vnější pohled na tyto způsoby přijímání je stejný jako na frontu do McDonaldu, či pro lístky aj. (Když příchozí berou do rukou). Chybí tomu ten posvátný akt. Když přijdeme a poklekneme, dává se tomu úplně jiný rozměr. Navíc, když si lidé klekali podél mřížky, tak šlo jasně vidět, že Kristus v osobě kněze obchází a podává (rozdává) své Tělo, zatím co u fronty přichází lid a jakoby žádají Tělo, nepoukazuje na takovou pastýřskou lásku Krista. 
  1. Co je ale to nejpodstatnější a největším důvodem, proč nepřijímat na ruku, je že:  Nemáme posvěcené ruce (svaté ruce) jako je má kněz. Tyto kněžské ruce jsou tzv. svaté, jelikož byly k tomuto určeny, Bohem posvěceny ve svátosti kněžství a mnoho svatých a omilostněných osob se o tom vyjadřuje (sv. František, Anna B. Tomanová). Apoštolové tedy mohli přijímat na ruku, ale pro nás lajky to nic neznamená, protože oni byli prvními kněžími (biskupy). Dále naše ruce mohou být jak fyzicky, tak i duchovně špinavé, a když přijmeme hostii, může nám nepatrný drobek utkvět na ruce a pak jej můžeme utřít do kalhot aj. Proč to jenom riskovat?! Dále je směšné a protiřečí si, když Pána může na ruku přijímat obyčejný lajk, a přesto pro např. uschovávání nebo přenášení ciboria musí být ustanovena speciální osoba – akolyta, který se ale dotýká pouze kalicha, nikoli Pána. Stejně tak se zde snižuje užitečnost funkce pateny apod…
  1. S tímto je spojeno, že mezi nás můžou přijít lidé i se zlým úmyslem, jako jsou satanisté, kteří konsekrované hostie používají na černé mše a často je kradou na velkých hromadných akcích, proto papež Benedikt XVI. byl proti tomu, aby se na jeho setkáních podávalo lidu na ruku. Kdyby lidé milovali Eucharistického Ježíše, i proti své vůli by přijímali do úst, aby se omezily svatokrádeže.
  1. Láska k Ježíši by nás už měla automaticky vychovávat k tomu, abychom přijímali do úst. Přicházíme k Ježíši, který je tajemným způsobem přítomen i v knězi, tedy skrze kněze nám podává své vlastní Tělo a chce nás nakrmit. Všemohoucí Bůh, náš Tatínek, touží nakrmit svá děťátka, své milované tvory (krásný symbol v řeckokatolické liturgii, kdy se podává zlatou lžičkou). Už v tomto je ten nádherný symbol lásky a pokory, protože my tvorové se tak stavíme na roveň opravdových dětí, co se chtějí nechat nakrmit svým Otcem, protože jen od Něho je nám to milé a jedině On nám to může zprostředkovat. On jediný dává ten pravý pokrm. Pokud tedy přijde osoba a vyžádá si Tělo do rukou – vlastně říká: „Nakrmím se sám, nepotřebuji, abys mě krmil.“ a posadí Ježíše na trestnou lavici. Jako příklad můžeme vidět ptáky, jak shánějí potravu pro svá ptáčátka a ty pokorně otvírají zobáčky, jelikož vědí, že nejsou schopni si pokrm sami zprostředkovat (spásu) a tak jsou odkázáni na pomoc svých rodičů. S přijímáním jsou totiž spojena slova: Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam … Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou pro život věčný. Amen.
  1. Žádný svatý, pokud víme, nepřijímal do rukou, a kdyby přijímání na ruku bylo něco více než do úst a bylo by to Bohu milejší, nezprostředkoval a nezjevil by nám to Duch svatý už dávno?  
  1. Kdyby ses ocitl před nějakým králem z historie a nepoklekl bys, jeho služebníci by přišli a srazili by ti kolena a tak by ses zostudil přede všemi. Ano dnes před prezidenty nepoklekáme, ale bereme si co nejvhodnější oblečení a vzdáváme mu patřičnou úctu. Ovšem Ježíš není prezident, ale Král. No, a když se v minulosti (ale i dnes) pokleká před člověkem a vším možným, proč bychom nemohli pokleknout před tím, který je Pán pánů a Král králů? Když mnoho jiných kultů a náboženství se klaní svým božstvem, proč bychom nemohli my? My bychom měli ještě o to víc!

Vracíme se u přijímáním na ruku do prvotní praxe rané církve?

Na to odpověděl papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei (1947), když popsal tuto tendenci návratu k prapůvodní praxi jako „špatné hnutí, které má sklon paralyzovat posvěcující a přínosné řízení, kterým liturgie vede děti po cestě k jejich nebeskému Otci, které přijal za vlastní.“ Detailněji vysvětlil , že „… touha obnovit vše bez uvážení podle starodávných poměrů není ani moudré ani chvályhodné. Bylo by například špatné chtít obnovit oltář v starobylé formě stolu; chtít vyloučit černou z našich liturgických barev, jakož i vyloučit obrazy a sochy z našich kostelů. „Kardinál Newman ve své knize“ The Development of Christian Doctrine „(Vývoj křesťanské nauky) také odsoudil takové mylné myšlení a varoval, že snaha zvrátit směr stávajícího vývoje není přirozeným vývojem, ale překroucením.

Sv. Jan Pavel II. si nepřál, abychom přijímali na ruku!

Papež sv. Jan Pavel II. se vyjádřil k přijímání na ruku následovně: „Dotýkat se svatých částeček a rozdávat jejich vlastníma rukama je privilegiem posvěcených osob …“ Říkalo se, že se mu nelíbila praxe přijímání na ruku z mnoha důvodů, z nichž jeden důležitý je ten, že to obecný liturgický zákon zakazuje. Aby se u oltáře vyhnul kontroverzí, příležitostně sám podával, ovšem národním hierarchie, když je navštěvoval, tak dal jasně najevo, že si přeje, aby od něj lidé přijímali svátost oltářní do úst!

Co říkají o úctě k Eucharistii svatí a omilostněné osoby?

ZOBRAZIT

 

Eucharistické příběhy

IMELDA


Vzdechy před Nejsvětější Svátostí:
„Ó nekonečný Poklade všech bohatství vesmíru a všeho bytí. Nejtoužebnější pokrme mé duše. Chlebe, jenž oblažuješ duši mou, jenž léčíš tělo mé. Nebeská Útěcho, která přebýváš ve vězení lásky, pohlédni ze svého trůnu na mě, nejnepatrnějšího služebníka. Ó jak tě miluje duše má a po Tobě prahne, jak vyschlá zem po dešti.  Jak rozdrásané tělo po hojivém balzámu. Není nic, co by utěšilo rány mé, jen Ty eucharistický Ježíši. Nevidím Tě, ale jsi zde. Necítím Tě, ale věřím, že jsi zde plně přítomen. Ó Ježíši, odpusť nesčetné urážky mé, jež Ti způsobily a způsobují bolest, nedej, aby mé přijetí těchto nebeských darů, bylo mi pro odsouzení a škodě, ale pro posvěcení a posilnění ducha. Miluji Tě, můj eucharistický Ježíši. Toužím a otvírám Ti brány mé duše a nechci, abys přišel do chléva, jak už jsme Ti to dříve učinili, ale do paláce, vykládaného mramory a zlatem. Očisti mi prosím mou duši, svou nejdražší krví, ať je Ti příjemné u mě přebývat, Poklade mé duše. Přijď, ó Ježíši. Amen.“

„Ó, můj Bože, vlej do mé duše tak živě vědomí Tvé vznešené velikosti a mé naprosté maličkosti, abych nikdy nezapomněl na Tvůj nedocenitelný a nevýslovný Dar, který jsi dal lidskému pokolení, když jsi řekl: „Přijměte a jezte, toto je Tělo mé!“. Amen.“

Rating: 5.0/5. From 1 vote.
Please wait...