Památka umučení sv. Jana Křtitele (29.8.)

Převzatý obsah okolo těchto událostí z Mystického Města Božího:


Ďábel je vlivem Kristových zázraků a svatého Jana Křtitele velmi znepokojen a zmaten. Herodes uvěznil a dal setnout svatého Jana; něco o jeho smrti.

Zdroj: http://www.ancient-origins.net/356. Když Bůh dovolil Luciferovi a jeho stoupencům, aby povstali po své velké porážce, kterou utrpěli Kristovým triumfem na poušti, vrátili se ke Kristovi a viděli skutky jeho nejsvětějšího člověčenství. Božská Prozřetelnost to však zařídila tak, že stále neznali hlavní tajemství, která se Krista týkala, ale i tak viděli dost na to, aby byli uvedeni ve zmatek. Lucifer pozoroval velké účinky kázání, zázraků a křtu Krista Pána i to, jak tyto prostředky osvobodily mnohé duše z jeho nadvlády a okovů hříchu nápravou jejich života. Stejné účinky viděl také v kázáních svatého Jana a jeho křtu. Nepoznal však podstatný rozdíl mezi těmito dvěma kazateli a jejich křty, ale zároveň s jistotou chápal, že pokud bude jejich činnost nadále pokračovat, bude jeho panství hrozit úplné zničení. Proto se Lucifer nemohl ubránit velkým obavám a nepokoji. Věděl však dobře, že je příliš slabý na to, aby mohl odporovat moci nebes, kterou už pocítil jako účinek kázání a učení těchto dvou nových kazatelů. Tyto myšlenky naplnily jeho pyšného ducha velkými obavami. Proto svolal další schůzi knížat temnoty a řekl jim: „Na světě se v těchto letech dějí neslýchané věci a každým dnem jich přibývá, takže mne stále více mučí obavy, zda již snad podle zaslíbení nepřišlo na svět božské Slovo. Prohledal jsem celý povrch země, ale nemohl jsem Ho najít. Avšak tito dva Muži, kteří mne svými kázáními každý den připravují o mnoho duší, ve mně vzbuzují velké obavy. Toho na poušti se mi nikdy nepodařilo přemoci a ten druhý nás všechny přemohl tak, že jsme ještě teď sklíčení a zdrceni. Pokud budou pokračovat tak, jak začali, budou všechna naše vítězství zmařena. Oba však nemohou být Mesiáši a já jsem dosud nemohl zjistit, který z nich by jím mohl být. Ale vytržení tak mnoha duší z hříšného života je dílo, které až do dneška ještě nikdo nevykonal. Z toho můžeme usoudit, že je zde nová moc, kterou musíme najít a sledovat až k jejímu kořenu. Ty dva Muže musíme zničit. Následujte mne a pomáhejte mi ze všech sil, s veškerou vaší prohnaností a bystrostí, protože jinak zmaří naše úmysly.“
357. Tito služebníci pekla se tedy rozhodli znovu pronásledovat našeho Spasitele Krista i jeho předchůdce svatého Jana. Protože však nevěděli nic o tajemstvích božské Moudrosti, byly všechny jejich plány i všechna usnesení marná a nejistá. Byli žalostně pomýleni a zmateni, protože na jedné straně viděli množství zázraků a na druhé straně je zase mátl zevnějšek kazatelů, který byl úplně jiný, než jaký si démoni u vtěleného Slova při jeho příchodu na svět představovali. Proto, aby Luciferova zloba našla nějaké objasnění a proto, aby jeho společníci, kteří měli vyslídit a odkrýt tajnou moc, která je uvedla v takový zmatek a donutila k útěku, byli úspěšnější, nařídil Lucifer, aby byli všichni démoni svoláni na schůzi, na které si měli vzájemně sdělit, co viděli a zjistili o posledních událostech. Za dobré služby nabídl velké odměny a povýšení v jeho pekelném panství. Aby byli uvedeni do ještě větší nejistoty a zmatku, dopustil Pán, aby se démonům zdál život svatého Jana Křtitele svatější. Jan nekonal takové divy jako Kristus, ale zevnější známky jeho svatosti byly velmi pozoruhodné a zevnější ctnosti obdivuhodné. Bůh také některé zvláštní zázraky, které Ježíš učinil, před drakem skryl. Mimo to byl svatý Jan Kristovi v některých ohledech velice podobný, což ďábel viděl. Tak i nadále zůstal v nejistotě a nemohl s jistotou určit, který z nich by vskutku zasluhoval mít hodnost a úřad Mesiáše. Řekl si, „oba jsou velcí světci a proroci. Život jednoho je stejný jako život obyčejných lidí, ale přesto v některých ohledech zvláštní a nezvyklý. Druhý koná mnoho zázraků a jeho učení je skoro stejné jako učení prvního. Oba však nemohou být Mesiáši. Ale ať jsou kdokoliv, vidím v nich své velké nepřátele, světce a musím je pronásledovat tak dlouho, až je odklidím.“
Zdroj: https://cz.pinterest.com/dbandarek/ornamentyz%C5%82oceniekaligrafia/358. Toto podezření začali mít démoni už v době, kdy viděli svatého Jana žít už od jeho dětství na poušti tak podivný a neslýchaný život. Už tehdy ďábel usoudil, že jsou Janovy ctnosti větší, než mohou být u obyčejného člověka. Naproti tomu však poznal také některé skutky a hrdinské ctnosti v životě Krista Pána, které byly neméně obdivuhodné, a tak je drak porovnával s Janovými činy a ctnostmi. Protože však Spasitel žil běžnější život mezi lidmi, dychtil Lucifer lépe zjistit, kým by mohl Jan být. S tímto přáním podnítil židy a farizeje v Jeruzalémě, aby vyslali k Janovi kněze a levity zjistit, kým je (Jan 1,19), zda je Kristus, jak byli k tomuto podezření vedeni Luciferem. Ďábelské našeptávání muselo být velice houževnaté, protože věděli, že Jan je z pokolení Lévi. Bylo jim dobře známo, že nemohl být Mesiášem, protože podle Písem i podle jejich znalostí zákona a zjevených pravd, měl být Mesiáš z pokolení Judova (Žl.114,2). Ale ďábel znepokojoval jejich mysl natolik, že konečně povolili jeho úskočným zlým plánům a předložili Janovi ony otázky. Ďábel tím sledoval dva cíle. Pokud je Jan Mesiášem, pak čekal, že to sdělí. Pokud ne, pak to doznání jistě zmenší jeho vliv na lidi, kteří ho za Mesiáše pokládali. Také si přál a očekával, že svatý Jan bude mít marné zalíbení, nebo si přinejmenším přivlastní všechnu, nebo aspoň část té cti, kterou u lidu požíval. Proto ďábel dychtivě naslouchal každému slovu odpovědi, kterou svatý Jan dal.
359. Avšak svatý předchůdce odpověděl s nebeskou moudrostí a vyznal pravdu takovým způsobem, že se záměry nepřítele nezdařily a jeho nejistota byla ještě větší než dřív. Jan odpověděl, že není Kristus. Ptali se ho tedy, jestli je Eliáš, který má přijít před Kristem. Protože židé byli tak tupí, že neuměli rozlišit první a druhý Kristův příchod, ptali se ho, zdali je Eliášem. Jan odpověděl: „Nejsem“ a dodal: „Já jsem hlas volajícího na poušti, spravte cestu Páně,“ jak předpověděl prorok Izaiáš (Jan 1,20-23). Všechny tyto otázky kladli vyslanci z ďáblova popudu. Ďábel očekával, že svatý Jan, pokud je svatým člověkem, řekne pravdu, a tak jasně zjeví, kým je. Když uslyšel svatého Jana, že se nazval „hlasem,“ hrůzou uskočil a domníval se ve své neznalosti, že tím mínil věčné Slovo. Jeho nepokoj ještě vzrostl, když vzal do úvahy patrnou neochotu svatého Jana povědět židům, kým je. Proto si myslel, že to, že si dal jméno „hlas,“ byl jen skrytý způsob řeči. Ďábel z toho vyvodil, že kdyby se svatý Jan otevřeně nazval Božím Slovem, byl by tak zjevil své Božství. Proto, aby se neprozradil, dal si jméno „hlas,“ místo „slovo.“ Do takového zmatení mysli upadl Lucifer ohledně tajemství vtělení. A zatím co se domníval, že byli židé oklamáni a svedeni z cesty, byl on sám uvržen do mnohem většího bludu svým klamným výkladem božství.
360. Zuřivost takto oklamaného ďábla proti Křtitelovi přesahovala všechny meze. Pamatoval však na porážku, kterou utrpěl v boji proti Spasiteli a s vědomím, že měl při svádění svatého Jana k nějakému těžkému hříchu právě tak málo úspěchu, rozhodl se vést proti němu válku jinou cestou. A tato cesta už byla připravena. Svatý Křtitel káral Heroda pro jeho hanebný, cizoložný poměr s Herodiadou, která, veřejně opustila svého manžela Filipa, Herodova bratra, jak vypravuje evangelista (Mk.6,17). Herodes znal svatost svatého Jana i jeho výroky, a proto ho měl v bázlivé úctě a rád ho poslouchal. Co však u Heroda podporovala síla pravdy a rozumu, to bylo rázem obráceno ve zlé zlomyslnou a bezmeznou nenávistí hříšné Herodiady a její dcery, která se v mravech podobala své matce. Tato cizoložná žena hluboce zvrhlá svými vášněmi a smyslností, se ochotně propůjčila jako nástroj ďábelské nenávisti. Byla už dříve ponoukána ďáblem, aby se nějakým způsobem postarala o usmrcení svatého Jana, nyní tedy pobízela krále, aby ho odsoudil k smrti. Proto byl ten, který se nazval hlasem Božím, největší z lidských synů, uvězněn. Bylo slaveno nešťastné výročí Herodových narozenin hostinou s tancem, kterou na jeho počest uspořádali velmoži z Galileje, které Herodes vládl. Zvrhlá Herodiada přivedla na hostinu svou dceru, aby před hosty tančila. Zaslepený cizoložný král byl tancem dívky tak unesen, že jí slíbil dát cokoliv, o co by ho požádala, i kdyby to bylo půl jeho království. Ona, navedena svou matkou (a obě ďáblem), žádala víc než království, ba víc než mnohá království, totiž hlavu Jana Křtitele. Žádala, aby jí byla ihned přinesena na míse. Král kvůli přísaze, kterou učinil i pod vlivem té zvrhlé ženy poručil, aby bylo její žádosti vyhověno. Muž považuje obyčejně za velkou pohanu, když mu někdo řekne, že je žena, protože se mu zdá, že se mu tím upírá svrchovanost, která je považována za výhradní právo mužů. Mnohem větší hanbou je však nechat se ovládat ženskými rozmary, neboť ten, kdo poslouchá, je podřízený tomu, který poroučí. A přece mnozí jsou, aniž by to pozorovali, tak nízko, a jejich ponížení je tím větší, čím méně cudnou je žena, kterou poslouchají. Protože pokud žena ztratí ctnost cudnosti, není na ní nic, co by nebylo nejvýš ohavné a opovržení hodné před Bohem i před lidmi.

Zdroj: awestruck.tv

361. V době, kdy byl na Herodiadinu žádost svatý Jan vězněn, dostávalo se mu mnoho pozornosti od našeho Spasitele a jeho Matky. Přesvatá paní ho mnohokrát potěšila tím, že k němu poslala své svaté anděly, které někdy požádala, aby mu přinesli také jídlo. Náš Pán mu udělil mnoho vnitřních milostí a darů. Ale ďábel, který si přál ho zničit, nedal Herodiadě pokoj, dokud ho neviděl mrtvého. Dychtivě se chopil při hostině příležitosti a pohnul Heroda k vyslovení toho nerozumného slibu a přísahy k vůli Herodiadině dceři a zmátl jeho mysl tak, že bezbožně pokládal nesplnění svého přísežného slibu za hřích a nečestnost, a v takové zaslepenosti, jak praví evangelium, odevzdal tanečnici Křtitelovu hlavu. Ve stejnou dobu byla Královna světa obvyklým způsobem zpravena o vůli svého nejsvětějšího Syna, podle které nadešla pro Křtitele hodina, aby vydal mučednickou smrtí svědectví o pravdách, které hlásal. Nejčistší Matka padla na svou tvář k nohám Krista Pána a se slzami Ho prosila, aby v té hodině byl svému služebníkovi a předchůdci nápomocen, aby ho posílil a potěšil, i aby jeho smrt byla učiněna mnohem vzácnější v jeho očích s ohledem na to, co vytrpěl pro čest a hájení pravdy.
362. Spasitel odpověděl na její prosbu s velkou radostí a řekl, že její přání splní a vybídl Ji, aby s Ním šla hned navštívit svatého Jana. Na to byli Kristus i jeho svatá Matka zázračně a neviditelně přeneseni do vězeňské cely, kde ležel svatý Jan spoutaný okovy, s mnoha ranami na těle. Ta zlá cizoložnice v úmyslu se ho zbavit, nařídila při různých příležitostech šesti jí oddaným služebníkům, aby ho zmrskali a jinak týrali, což oni, aby se své paní zavděčili, udělali. Tímto způsobem se tato tygřice snažila svatého Jana usmrtit ještě před hostinou, při které dal Herodes rozkaz, aby byl Jan sťat. Ďábel popouzel ty kruté sluhy, aby svatého Jana napadli nejhrubšími urážkami a tělesným týráním. Byli to velmi zlí muži, vhodní pro službu u takové bezectné a zlé cizoložnice. Přítomnost Krista a jeho blahoslavené Matky naplnila špinavé Křtitelovo vězení nebeským světlem, zatímco ostatní části Herodova paláce byly plné nesčetných ďáblů a patolízalů, horších než byli političtí vězni dole ve vězení. Cela svatého Jana byla úplně posvěcena přítomností nejvyšších nebeských bytostí, které provázely velké zástupy andělů.
363. Jakmile svatý Jan před sebou uviděl Vykupitele a jeho Matku uprostřed andělských duchů, ihned z něho spadly okovy a rány se zahojily. V nevýslovné radosti padl na svou tvář a s nejhlubší pokorou a úctou prosil vtělené Slovo a jeho Matku o požehnání. Když jeho žádost splnili, setrvali s tímto svým přítelem a služebníkem po nějakou dobu v duchovní rozmluvě, ze které zde mohu opakovat jen několik myšlenek, které se vtiskly živě do mé tupé paměti. Nejlaskavějším hlasem a způsobem mu Spasitel řekl: „Jene, služebníku můj, jak horlivě jsi usiloval o to, abys byl pronásledován, uvězněn, bičován a abys mohl svůj život položit pro oslavu mého Otce ještě dřív, než budu trpět já! Splnění tvé touhy se rychle blíží, protože už brzy zakusíš odměnu za své utrpení, které očekávám i já pro své člověčenství. Takovým způsobem věčný Otec odměňuje tvou horlivost, s jakou jsi plnil své poslání coby můj předchůdce. Přestaň už nyní toužit a nastav ochotně svou šíji pod sekeru, protože tak si to přeji, tak okusíš štěstí utrpení a umírání pro mé jméno. Já obětuji věčnému Otci tvůj život, aby byl můj život ještě prodloužen.“
364. Sladkost a síla těchto slov pronikla Křtitelovo srdce a naplnila ho takovou rozkoší božské lásky, že nemohl hned ani odpovědět. Ale potom posilněn božskou milostí se rozplýval v slzách a děkoval svému Pánovi a Mistrovi za to nevýslovné dobrodiní jeho návštěvy, které nyní přibylo k těm mnoha jiným velkým dobrodiním, která přijal z jeho rukou. S povzdechy lásky z hloubi své duše řekl: „Můj věčný Bože a Pane, nikdy si nebudu moci zasloužit bolestí nebo utrpením tak velké útěchy a vyznamenání, které mi přináší tato tvá božská přítomnost a tvé Matky, mé Paní. Jsem naprosto nehoden tohoto nového požehnání. Aby bylo tvé bezmezné milosrdenství vyvýšeno, dovol mi, Pane, zemřít dříve než Ty, aby tím bylo tvé svaté jméno všude více známé. Shlédni milostivě na mou touhu, abych mohl podstoupit nejvýš bolestnou a zdlouhavou smrt. I když Herodes, hřích i peklo samo plesají nad mou smrtí, přesto já s radostí svého srdce obětuji svůj život za Tebe, můj Milý. Přijmi ho, Bože můj, jako příjemnou oběť. A Ty, Matko mého Spasitele a má Paní, obrať ve své dobrotivosti své nejlaskavější oči na svého služebníka a i nadále mi prokazuj svou lásku jako Matka a příčina všech požehnání. Po celý svůj život jsem pohrdal marnostmi a miloval jsem kříž, který má být posvěcen mým Vykupitelem. Chtěl jsem rozsévat v slzách, ale nikdy jsem nemohl být hoden takového potěšení, jako je tato návštěva, která mi osladila všechna utrpení, učinila milými má pouta a smrt samu mi učinila příjemnější a radostnější než život.“

Zdroj: wikiart.org365. Ještě během této rozmluvy, vstoupili do vězení s katem tři Herodovi sluhové, aby na Janovi vykonali krutou pomstu nemilosrdné cizoložnice. Svatý Jan nastavil svoji šíji a kat vykonal bezbožný Herodův rozkaz stětím Janovy hlavy. Nejvyšší kněz Kristus ve stejném okamžiku zachytil klesající světcovo tělo a jeho blahoslavená Matka zadržela svýma rukama uťatou hlavu a oba obětovali tuto oběť věčnému Otci na oltáři svých přesvatých rukou. To bylo ovšem možné nejen proto, že tyto dvě přesvaté Bytosti byly neviditelné, ale také proto, že se Herodovi sluhové začali mezi sebou přít o to, kdo z nich se má bezectné tanečnici a její matce zavděčit přinesením hlavy svatého Jana. V této hádce jeden z nich, aniž by si čehokoliv povšiml, vytrhl hlavu z rukou Královny nebes a ostatní ho následovali, aby ji podali Herodiadině dceři na míse. Přesvatá Křtitelova duše, provázena zástupem andělů byla poslána do předpeklí, kde její příchod obnovil radost tam uvězněných svatých duší. Ježíš a jeho Matka se vrátili na své dřívější místo. V Církvi je napsáno mnoho o svatosti a přednostech tohoto velkého předchůdce Páně. I mně byla o něm sdělena některá jiná tajemství, která bych mohla vypravovat, ale nemohu se odchylovat od svého původního cíle, protože psaním o těch tajemstvích bych prodloužila tento životopis. Chci jen říci, že tento šťastný Kristův předchůdce obdržel z rukou Vykupitele a jeho svaté Matky velké milosti v době jeho života, zvlášť při jeho šťastném narození, při pobytu na poušti, při kázáních a konečně také při jeho svaté smrti. S žádným jiným člověkem neučinila Boží pravice tak podivuhodné věci, jako se svatým Janem Křtitelem. 

No votes yet.
Please wait...