Zesnutí Bohorodičky (15.8.)

Zestručněný obsah okolo těchto událostí z Mystického Města Božího:

Slavný a šťastný přechod nejsvětější Marie; jak se před tím apoštolové a učedníci sešli v Jeruzalémě a jak byli přítomni při její smrti:
 
732. A nyní se, v souladu s boží vůlí, přiblížil den, ve kterém měla být pravá a živá archa úmluvy přenesena do chrámu nebeského Jeruzaléma s větší slávou a radostí, než s jakou její prorocký předobraz postavil Šalamoun ve svatyni pod křídla cherubů (I.Král.8,7). Tři dny před nejvýš šťastným přechodem naší velké Paní byli apoštolové a učedníci shromážděni v jeruzalémském večeřadle. Prvním, kdo dorazil, byl svatý Petr, kterého na svých rukou z Říma přinesl anděl po tom, co se mu zjevil a oznámil mu, že nastal čas odchodu nejsvětější Marie a že Pán mu přikazuje, aby šel do Jeruzaléma a byl té události přítomen. Pak ho anděl vzal, a přenesl z Itálie do večeřadla. Tam se Královna světa odebrala poněkud tělesně zesláblá vlivem síly její božské lásky, protože když byla tak blízko svému cíli, podléhala víc účinkům lásky.
733. Velká Paní přišla ke dveřím své modlitebny, aby uvítala zástupce Krista. Poklekla u jeho nohou, požádala ho o požehnání a řekla: „Vzdávám díky a chválu Všemohoucímu za to, že ke mně přivedl svatého Otce, aby mi pomohl v hodině mé smrti.“ Pak přišel svatý Pavel, kterému Královna prokázala stejnou úctu s podobnými projevy radosti nad tím, že ho vidí. Apoštolové Ji pozdravili coby boží Matku, svou Královnu a Paní všeho tvorstva, ale se zármutkem rovnajícím se jejich úctě, protože věděli, že přišli, aby byli svědky jejího odchodu na věčnost. Po těchto apoštolech přišli ostatní i učedníci, kteří ještě žili. Po třech dnech už byli všichni shromážděni ve večeřadle. Nebeská Matka přijala všechny s hlubokou pokorou, úctou a láskou, přičemž každého požádala o požehnání. Všichni Jí vyhověli a pozdravili Ji s obdivuhodnou úctou. Podle přání Paní svatý Jan a s pomocí svatého Jakuba menšího všechny pohostinně přijal a ubytoval.
Zdroj: persevererosaries.tumblr.com
734. Některé z apoštolů, které andělé přinesli a informovali o účelu jejich cesty, ovládl něžný žal. Prolili mnoho slz při pomyšlení, že mají ztratit svou jedinou ochranu a útěchu. Někteří ještě nevěděli o blížící se ztrátě. Byli to zvláště účedníci, které andělé neinformovali, a kteří byli jen prostřednictvím vnitřních vnuknutí i sladkých a mocných náznaků boží vůle puzeni k tomu, aby přišli do Jeruzaléma. Ti se ihned,v touze dozvědět se o příčině tohoto shromáždění, spojili se svatým Petrem, protože byli všichni přesvědčeni, že pokud by se nejednalo o mimořádnou událost, nenaléhal by Pán tak silně, aby přišli. Apoštol svatý Petr je všechny coby hlava Církve svolal, aby jim oznámil důvod jejich příchodu, a řekl jim: „Mé nejdražší děti a bratři, Pán nás nepovolal a nepřivedl do Jeruzaléma ze vzdálených končin bez naléhavého a pro nás smutného důvodu. Nejvyšší si nyní přeje vyvýšit na trůn věčné slávy svou nejsvětější Matku, naši Paní, naši utěšitelku a ochránkyni. Jeho božskou vůlí je, abychom byli všichni přítomni jejímu šťastnému a slavnému přechodu na věčnost. Třebaže jsme po tom, co náš Pán a Spasitel vystoupil do nebe, aby usedl po pravici svého Otce, osiřeli a přišli o jeho oblažující společnost, stále nám zůstala jeho nejsvětější Matka. Až nás nyní toto naše světlo opustí, co si počneme? Kdo nám pomůže a dá naději, aby nás podpořil na naší pouti? Nenacházím nic kromě naděje, že Ji my všichni časem budeme následovat.“
735. Svatý Petr nemohl dál mluvit, protože mu vtom bránily nekontrolovatelné slzy a vzdechy. Ani ostatní apoštolové nebyli schopni promluvit delší dobu, během které, uprostřed mnoha něžných slz, dali průchod sténání svého nejniternějšího srdce. Po nějaké době se zástupce Krista vzpamatoval a dodal: „Mé děti, vyhledejme společnost naší Matky a Paní. Pojďme strávit zbývající čas jejího života v její přítomnosti a požádejme Ji o požehnání.“ Všichni tedy vstoupili do modlitebny velké Královny a zastihli Ji, jak klečí na lůžku, na kterém si obyčejně popřávala krátký odpočinek. Byla plná krásy a nebeského světla, obklopena tisícem jejích strážných andělů.
736. Přirozený stav a vzhled jejího posvatého a panenského těla odpovídal věku třiceti tří let, protože, jak jsem již uvedla, od té doby nedoznávalo žádné změny. Míjející roky na něj neměly žádný vliv, nevykazovalo žádné známky stáří, žádné vrásky ve tváři nebo na těle, ani nejevilo žádné známky slábnutí nebo chřadnutí, jako tomu bývá u ostatních Adamových dětí, které pomalu ztrácí svou přirozenou dokonalost ranného mužství nebo ženství. Tato neměnnost byla výsadou pouze nejsvětější Marie i proto, že byla spojena se stálostí její nejčistší duše, a také proto, že byla přirozeným důsledkem vyjmutí z Adamova hříchu, jehož účinky se v tom ohledu nedotkly ani jejího posvátného těla ani její nejčistší duše. Apoštolové, učedníci a někteří jiní věřící zaplnili celou místnost, přičemž všichni v její přítomnosti zachovávali maximální pořádek. Svatý Petr a Jan se postavili u čela jejího lože. Velká Paní na ně pohlédla s obvyklou skromností a úctou, přičemž k nim takto promluvila: „Mé nejmilejší děti, dovolte své služebnici promluvit ve vaší přítomnosti a vyjevit vám svá skromná přání.“ Svatý Petr odpověděl, že všichni pozorně poslouchají, a že se všichni budou řídit tím, co řekne. Pak Ji požádal, aby si během své promluvy na na své lože sedla. Svatému Petrovi se zdálo, že je po dlouhém klečení vysílena, a že tuto pozici zaujala proto, aby se modlila k Pánovi, ale že by při promluvě k nim bylo lepší, kdyby, coby jejich Královna, seděla.
737. Ale Ona, která byla až do smrti učitelkou pokory a poslušnosti, praktikovala v té hodině obě ctnosti. Odpověděla, že uposlechne a požádala je o požehnání, přičemž je prosila, aby jí tuto útěchu dopřáli. Se svolením svatého Petra opustila lože, poklekla před ním a řekla: „Prosím tě, můj pane, coby všeobecného pastýře a hlavu svaté Církve, abys mi ve svém jménu i ve jménu Církve udělil požehnání. Odpusť mi, tvé služebnici, že jsem během svého života prokázala tak málo služeb. Dovol svatému Janovi, který disponuje mým ošacením, aby mé dvě tuniky daroval dvěma chudým dívkám, které mi vždy prokazovaly skutky lásky.“ Pak padla na svou tvář a políbila nohy svatého Petra, coby Kristova zástupce a velkým množstvím slz vzbudila ne menší obdiv, než slzy apoštolů a všem okolostojících. Od svatého Petra přešla ke svatému Janovi a podobně, jako u svatého Petra, klečíc u jeho nohou řekla: „Odpusť mi, můj synu a pane, že jsem vůči tobě neplnila dostatečně své povinnosti Matky, jak jsem měla, a jak mi přikázal Pán, když tě na kříži ustanovil mým synem a mě tvou matkou (Jan 19,27). Pokorně a ze srdce ti děkuji za laskavost, kterou jsi mi coby syn prokazoval. Uděl mi své požehnání na vstup do vize a společnosti toho, který mě stvořil.“
738. Něžná Matka pokračovala v loučení, hovořila se všemi apoštoly i s některými učedníky, a pak promluvila ke všem shromážděným, kterých tam byl velký počet. Vstala a všechny je takto oslovila: „Nejdražší děti a mí páni, vždy jsem vás chovala ve své duši a měla vás zapsané ve svém srdci. Milovala jsem vás s něžnou láskou a shovívavostí, které mi dal můj božský Syn, kterého jsem viděla ve vás, jeho vyvolených přátelích. V poslušnosti k jeho svaté a věčné vůli nyní odcházím do věčných sídel a slibuji, že tam coby Matka na vás budu pohlížet v nejjasnějším světle Božství, ve vizi, kterou má duše s jistotou očekává a po ní touží. Svěřuji vám svou matku Církev, vyvýšení jména Nejvyššího, šíření zákona evangelia, úctu a vážnost ke slovům mého božského Syna, památku jeho umučení a smrti i zachovávání jeho učení. Mé děti, milujte Církev a milujte jeden druhého poutem lásky, kterou vám váš Pán vždy vštěpoval (Jan 13,34). Tobě, Petře, svatý pontifiku, svěřuji ti svého syna Jana i všechny ostatní.“ 
739. Slova nejsvětější Marie pronikala jako šípy božího ohně srdce apoštolů a všech posluchačů. Když přestala mluvit, všichni se rozplývali v proudech slz, zachváceni neutěšitelným žalem se vrhali na zem se vzlykáním a sténáním, které by bylo schopné pohnout k soucitu samotnou zemi. Všichni plakali a s nimi plakala také nejněžnější Marie, která nemohla odolat tomuto hořkému a opodstatněnému smutku svých dětí. Po nějaké době k nim znovu promluvila a žádala je, aby se za Ni v tichosti modlili, což oni udělali. Během tohoto klidu vtělené Slovo sestoupilo z nebe na trůnu nevýslovné slávy v doprovodu všech svatých a nesčetných andělů, čímž byl celý dům večeřadla naplněn slávou. Nejsvětější Marie se Pánovi poklonila a políbila jeho nohy. Padla před Ním na svou tvář a projevila svou víru a pokoru naposledy a nejhlouběji ve svém pozemském životě. Při této příležitosti se tato nejčistší bytost, Královna nebes, pokořila sama v sobě až k zemi, mnohem hlouběji, než se kdy všichni lidé společně pokořili nebo pokoří za všechny své hříchy. Její božský Syn Jí udělil své požehnání a v přítomnosti nebeských dvořanů k Ní promluvil tato slova: „Má nejdražší Matko, kterou jsem si vyvolil za svůj příbytek, nadešla hodina, ve které máš přejít ze života této smrti a ze světa do slávy mého Otce a mé, kde je pro tebe připraven trůn po mé pravici, na kterém se budeš radovat po celou věčnost. A protože jsem svou mocí způsobil, že jsi coby má Matka přišla na svět volná a osvobozená od hříchu, nemá smrt právo ani svolení se tě při tvém odchodu z tohoto světa dotknout. Pokud si nepřeješ skrz ni projít, pojď se mnou a podílej se na mé slávě, kterou sis zasloužila.“
740. Nejpokornější Matka padla k nohám svého Syna a s radostnou tváří odpověděla: „Můj Synu a Pane, prosím Tě, nech svou Matku a Služebnici vstoupit do věčného života společnou branou přirozené smrti stejně, jako jiné Adamovy děti. Ty, který jsi pravý Bůh, jsi podstoupil smrt, aniž bys byl povinen tak učinit. Je proto správné, abych Tě následovala ve smrti stejně, jako jsem Tě následovala v životě.“ Kristus, náš Spasitel, schválil toto rozhodnutí a oběť své nejsvětější Matky a souhlasil s jeho naplněním. Pak začali všichni andělé zpívat v nebeské harmonii některé verše Šalamounových a některých nových chvalozpěvů. Ačkoli byli jedině svatý Jan a někteří apoštolové osvíceni, pokud šlo o přítomnost Krista Spasitele, cítili i ostatní ve svém nitru jeho božské a mocné účinky. Hudbu však slyšeli jak apoštolové a učedníci, tak i mnozí z přítomných věřících. Kolem se šířila božská vůně, která pronikala i na ulici. Dům večeřadla byl naplněn nádhernou září, kterou mohli vidět všichni, a Pán způsobil, že se v ulicích shromáždily zástupy jeruzalémského lidu, které byly svědkem tohoto nového zázraku.
741. Když andělé zahájili svou nebeskou hudbu, položila se nejsvětější Marie na lůžko. Její tunika byla složena na její posvátné tělo, přičemž Marie sepnula ruce a upřela zrak se srdcem rozníceným láskou na svého božského Syna. A když andělé pěli slova druhé kapitoly Šalomounovy písně: „Surge, propera, amica mea,“ což znamená, „Vstaň, má milá, má krásko, pojď. Hle, zima totiž minula,“ atd., vyslovila stejná slova, která pronesl její Syn na kříži: „Ó, Pane, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Pak zavřela své panenské oči a zemřela. Nemocí, která přivodila její smrt, byla láska, bez jakékoli slabosti nebo jiného mimořádného vlivu. Zemřela v okamžiku, kdy Jí božská moc přestala poskytovat pomoc, která do té doby působila proti žáru její vroucí lásky k Bohu. Jakmile byla tato zázračná pomoc zastavena, strávil žár její lásky životní šťávy jejího srdce a tím přivodil konec jejího pozemského bytí.
742. Pak její nejčistší duše opustila její panenské tělo, aby v nevýslovné slávě zaujala své místo na trůnu po pravici svého božského Syna. Ihned se všem přítomným zdálo, že se andělská hudba vzdaluje k nebeským výšinám, protože se celý průvod andělů a svatých doprovázející Krále a Královnu, vydal na cestu do nejvyššího nebe. Posvátné tělo nejsvětější Marie, které bylo božím chrámem a svatyní, i nadále zářilo jasným světlem a vydávalo tak nádhernou a neslýchanou vůni, že všichni přihlížející byli uvnitř i zevně naplněni sladkostí. Tisíc andělů její stráže zůstalo na hlídce u neocenitelného pokladu jejího panenského těla. Apoštolové a učedníci, uprostřed slz a radosti z divů, které viděli, zůstali nějaký čas v zajetí obdivu, a pak zazpívali mnoho chvalozpěvů a žalmů ke cti právě zemřelé nejsvětější Marie. K tomuto slavnému přechodu velké Královny došlo ve stejné hodině, ve které zemřel její božský Syn, totiž ve tři hodiny v pátek dne třináctého srpna, kdy dosáhla věku sedmdesáti let bez dvaceti šesti dní, které dělí třináctý srpen od osmého září, dne jejího narození. Nebeská Matka přežila smrt Krista Spasitele o dvacet jeden rok, čtyři měsíce a devatenáct dní, a jeho přesvaté narození o padesát pět let. K tomuto výsledku můžeme snadno dojít následujícím způsobem: Když se Kristus, náš Spasitel narodil, bylo jeho panenské Matce patnáct let, tři měsíce a sedmnáct dní. Náš Pán žil třicet tři roky a tři měsíce, takže nejsvětější Paní v době umučení Páně bylo čtyřicet osm let, šest měsíců a sedmnáct dní. Pokud k tomu připočítáme dalších dvacet jedna let, čtyři měsíce a devatenáct dní, zjistíme, že dosáhla bez dvaceti pěti nebo dvaceti šesti dní věku sedmdesáti let.
743. Při vzácné smrti Královny nebes se udály velké divy a zázraky. Slunce bylo zastíněno (jak jsem uvedla v odstavci 706) a v důsledku smutku nevydalo několik hodin žádné světlo. Mnoho ptáků různých druhů se slétlo do okolí večeřadla a svým žalostným zpěvem a sténáním způsobilo, že se kolemjdoucí sami od sebe rozplakali. Celý Jeruzalém byl rozrušený, mnoho jeho obyvatel se shromaždilo v užaslých davech, kde hlasitě vyznávali boží moc a velikost jeho skutků. Jiní byli ohromeni a jakoby mimo sebe. Apoštolové a učedníci s ostatními věřícími propukli v pláč a nářek. Všichni z velkého množství nemocných, kteří přišli, byli uzdraveni. Duše v očistci byly propuštěny. Avšak největším zázrakem bylo, že tři osoby, muž a dvě ženy z Jeruzaléma, žijící v bezprostředním sousedství večeřadla, zemřely ve stejné hodině v hříchu a zatvrzelosti, a podléhaly věčnému zatracení. Když se však jejich případ dostal před soud Ježíše Krista, byl jim na přímluvu něžné Matky vrácen život. Všichni tři pak napravili své chování tak, že později zemřeli v milosti a dosáhli spásy. Tato výsada však nebyla rozšířena na ostatní, kteří toho dne ve světě zemřeli, ale byla omezena jen na tři osoby, které zemřely v Jezuzalémě ve stejné hodině, jako nejsvětější Matka. Oslavy, které byly při příchodu Mariiny nejsvětější duše v nebi slaveny, popíši v jiné kapitole, aby nebyly směšovány nebeské a pozemské záležitosti.
(…)
Zdroj: fineartamerica.com
 
…Avšak Pán, který dokázal náležitě ocenit příčinu jejich zármutku, je skrytě povzbuzoval k tomu, aby začali připravovat pohřeb posvátného těla, a aby zařídili vše, co je s tím spojené.
748. Proto svatí apoštolové, kterých se tato povinnost zvláště týkala, svolali poradu, aby zorganizovali pohřeb nejsvětějšího těla své Královny a Paní. Zvolili pro ten účel nový hrob, který tajemným způsobem připravila prozřetelnost jejího božského Syna. Protože si pamatovali, že bylo božské tělo jejich Pána podle židovského zvyku při pohřbu pomazáno drahými mastmi a kořením, a zabaleno do posvátného pohřebního plátna, mysleli si, že není nutné postupovat při pohřbu panenského těla jeho nejsvětější Matky jinak. Proto zavolali dvě dívky, které Královně během jejího života pomáhaly, a které byly označeny za dědičky jejích tunik. Poučili je, jak by měly s největší úctou a skromností pomazat a zabalit do plátna tělo boží Matky před tím, než bude vloženo do rakve. S velkou úctou a bázní vešly obě dívky do místnosti, kde na lůžku leželo tělo nejsvětější Paní. Avšak jasná záře vycházející z těla oslepovala obě dívky tak, že tělo nemohly vidět ani se ho dotknout, dokonce ani nemohly určit, na jakém konkrétním místě odpočívá.
749. Obě dívky opustily místnost s ještě větší bázní a úctou, než když do ní vcházely, a ve velkém rozrušení a úžasu vyprávěly apoštolům, co se jim přihodilo. Ti, ne bez pomoci božího vnuknutí, dospěli k závěru, že se této posvátné Archy úmluvy nesmí lidé dotýkat, ani s ní zacházet obvyklým způsobem. Pak do modlitebny vstoupil svatý Petr se svatým Janem. Tam vnímali zář a současně slyšeli nebeskou hudbu andělů, kteří zpívali: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou,“ přičemž jiní odpovídali: „Panno před porodem, při porodu a po porodu.“ Od té doby mnoho věřících vyjádřilo svou oddanost nejsvětější Marii těmi slovy chvály, která byla předávána až k nám, abychom se jimi mohli se svolením Církve modlit i my. Oba svatí apoštolové, svatý Petr a svatý Jan, byli nějakou dobu v zajetí úžasu z toho, co viděli a slyšeli o své Královně. Aby bylo možné rozhodnout, jak dál postupovat, padli na kolena a prosili Pána, aby jim to sdělil. Pak uslyšeli hlas, který řekl: „Ať posvátné tělo nikdo neodkrývá, ani se ho nedotýká.“
 
(…)
 
752. Proto, aby tento a mnoho dalších zázraků konaných při této příležitosti boží mocí vešly snáze ve známost, přiměl sám Pán všechny obyvatele Jeruzaléma k tomu, aby se účastnili pohřbu jeho nejsvětější Matky, takže by se v celém Jeruzalémě našel sotva někdo, a to i mezi židy a pohany, kdo by nebyl přitahován těmi novými událostmi. Apoštolové vzali na svá ramena nosidla s posvátným tělem a božím stánkem, a coby kněží evangelního zákona nesli Držitelku božích příslibů a požehnání v uspořádaném průvodu z večeřadla ve městě do údolí Josafat. To byl viditelný průvod obyvatel Jeruzaléma, ale kromě tohoto tam byly další neviditelné zástupy nebeských dvořanů. Ty sestávaly z tisíce královniných andělů, kteří pokračovali po dobu tří dnů ve zpěvu líbezných nebeských písní, které slyšeli apoštolové, učedníci i mnoho dalších. Kromě těchto sestupovalo z nebe mnoho dalších nebeských duchů, totiž mnoho tisíc andělů se starověkými patriarchy a proroky, mezi kterými byli také svatý Jáchym, svatá Anna, svatý Josef, svatá Alžběta, svatý Jan Křtitel a mnoho dalších světců, které poslal náš Spasitel Ježíš Kristus, aby se účastnili pohřbu jeho nejsvětější Matky.
 
(…)
 
754. Když průvod došel ke svatému hrobu v údolí Josafat, stejní dva apoštolové, svatý Petr a Jan, kteří přenesli nebeský Poklad z lože na nosidla, ho s radostnou úctou položili do hrobu a přikryli lněným plátnem, přičemž bylo vše vykonáno víc rukama andělů než apoštolů. Pak hrob uzavřeli velkým kamenem, jak to bylo tehdy obvyklé. Nebeští dvořané se vrátili do nebe, zatímco tisíc andělů královniny stráže stále střežilo posvátné tělo, což doprovázelo hudbou jako při jeho pohřbu. Zástupy lidu se rozešly a také apoštolové a učedníci se se slzami v očích vrátili do večeřadla. Po celý rok byla ve večeřadle cítit nádherná vůně vycházející z těla nebeské Královny, přičemž v její modlitebně byla tato vůně cítit ještě mnoho let. Tato svatyně se stala útočištěm pro všechny, kteří byli zatíženi prací a obtížemi. Všichni se zde dočkali zázračné pomoci, stejně jako v nemoci nebo útrapách jiného druhu. Po tom, co k těmto zázrakům v Jeruzalémě docházelo po dobu několika následujících let, přivolaly hříchy jeho obyvatel kromě jiných také ten trest, že přišli o toto neocenitelné požehnání.
 
(…)
 
765. Třetího dne potom, co nejsvětější Mariina duše převzala tuto slávu, aby ji už nikdy neopustila, vyjevil Pán svatým svou božskou vůli, že se tato duše má vrátit na svět, aby oživila své posvátné tělo tak, aby pak spolu s ním mohla být znovu vyvýšena na pravici jejího božského Syna, aniž by čekala na všeobecné vzkříšení mrtvých. Vhodnost této milosti, její soulad s ostatními milostmi, které nejsvětější Královna obdržela, spolu s její nejvyšší důstojností, nemohli svatí nevidět, protože dokonce i pro smrtelníky je to tak věrohodné, i když to Církev nepotvrdila, že bychom mohli soudit ty bezbožné a pošetilé lidi, kteří by se odvážili to popírat. Svatí to však vnímali mnohem jasněji, přičemž jim Bůh vyjevil i čas a hodinu, kdy k tomu má dojít. Když nastal čas, sám Kristus, náš Spasitel, sestoupil z nebe a vedl po své pravici duši své nejsvětější Matky, provázen velkým zástupem andělů, patriarchů a dávných proroků. Když přišli ke hrobu v údolí Josafat a shromáždili se na dohled od panenského chrámu, promluvil Pán ke svatým tato slova:
766. „Má Matka byla počata bez poskvrny hříchu proto, abych se mohl z její panenské podstaty přiodít lidstvím, ve kterém jsem přišel na svět a vykoupil ho od hříchu. Mé tělo je její tělo. Spolupracovala se mnou na díle vykoupení, proto Ji musím vzkřísit stejně, jako jsem i já vstal z mrtvých. Musí k tomu dojít ve stejné době a hodině, protože si Ji přeji ve všem učinit sobě podobnou.“ Všichni dávní svatí z lidského pokolení vzdávali Pánovi díky za tuto novou milost zpěvem oslavných písní a chvalozpěvů. V tomto díkůvzdání vynikali zvláště naši první rodiče Adam a Eva, svatá Anna a svatý Jáchym, tedy ti, kteří se blíže účastnili na tomto zázraku boží všemohoucnosti. Pak nejčistší duše Královny na Pánův příkaz vstoupila do panenského těla, oživila ho a povznesla, protože mu dala nový život nesmrtelnosti a slávy a s tím i čtyři dary, jasnosti, necitlivosti, rychlosti a jemnosti, které odpovídají
vlastnostem duše, a které z ní přetékají do těla.
767. Vybavena těmito dary opustila nejsvětější Marie hrob s tělem i duší bez toho, aby musela odvalit kámen u vchodu do hrobu nebo narušit polohu tuniky a pláště, které přikrývaly její svaté tělo. Vzhledem k tomu, že není možné popsat její krásu a jas slávy, nebudu se o to pokoušet. Postačí říci, že stejně jako nebeská Matka dala svému Synovi ve svém lůně čistou, neposkvrněnou a bezhříšnou podobu člověka pro vykoupení světa, tak Jí Pán na oplátku při tomto vzkříšení a nové regeneraci dal slávu a krásu podobnou těm jeho. Při této tajemné a božské výměně udělal každý, co bylo možné. Nejsvětější Marie zplodila Krista s tím, že Ho přizpůsobila co nejvíc sobě a Kristus Ji vzkřísil, přičemž Jí předal tolik ze své slávy, kolik jako tvor mohla snést.
768. Pak z hrobu vyšel nejslavnostnější průvod, který v doprovodu nebeské hudby stoupal vzdušnými prostorami k nejvyššímu nebi. Toto se událo hodinu po půlnoci, v čase, kdy také Pán vstal z hrobu. Proto nebyli všichni apoštolové svědky tohoto divu, ale jen ti, kteří byli právě u hrobu na stráži. Svatí a andělé vstoupili do nebe ve stejném pořadí, v jakém průvod zahájili, přičemž jako poslední vešel Kristus, náš Spasitel, a po jeho pravici Královna oděná ofirským zlatem (jak říká David v žalmu 44,10) a tak krásná, že to obdivoval celý nebeský dvůr. Všichni se k Ní otočili a vzhlíželi k Ní, velebili Ji novým jásáním a chvalozpěvy. Bylo slyšet i tajemné chvalozpěvy, které sepsal Šalomoun: Pojďte, dcery Siónské, pohledět na svou Královnu, kterou velebí ranní hvězdy a oslavují synové Nejvyššího. Co to tam stoupá z pouště jako sloup dýmu, opar z myrhy a kadidla a všech cizokrajných voňavek? Kdo je ta, jež vzchází jako jitřenka, krásná jako luna, zářící jako slunce, hrozná jako ozbrojené šiky? Kdo je ta, jež vychází z pouště a opírá se o svého milého (Pís.3,6;6,10;8,5)? Kdo je ta, v níž samotné Božství nachází tolik zalíbení a útěchy nade všecko ostatní tvorstvo a kterou vyvyšuje nade všechny v nebesích? Ó, nevídané divy, hodné nekonečné moudrosti! Ó, jaký to div jeho všemohoucnosti, který Ji tak
oslavuje a vyvyšuje!
769. Uprostřed této slávy došla přesvatá Marie s tělem i duší k trůnu nejsvětější Trojice. Tři božské Osoby Ji přijaly na trůnu věčným a nerozlučným objetím. Věčný Otec Jí pak řekl: „Vystup výš, má Dcero a Holubičko.“ Vtělené Slovo promluvilo: „Má Matko, od které jsem přijal lidství a plný výtěžek z mého díla díky tvému dokonalému napodobování, přijmi nyní z mé ruky odměnu, kterou sis zasloužila.“ Duch svatý řekl: „Má nejmilejší Nevěsto, vstup do věčné radosti, která odpovídá nejvěrnější lásce. Užívej nyní své lásky bez starosti, neboť zima utrpení už přešla a Ty jsi dosáhla našeho věčného objetí.“ Nejsvětější Marie tam byla pohlcena pozorováním tří božských Osob a ohromena v bezmezném oceánu a propasti Božství, zatímco svatí byli naplněni úžasem a novou neobyčejnou rozkoší. Vzhledem k tomu, že se při této příležitosti díla Všemohoucího staly ještě jiné divy, napíši o nich, co budu moci, v
následující kapitole.
 
 
Akatist zesnutí bohorodičky (východní hymnus ve stoje) 
Autor fotografie: CredoCast; zdroj: flickr
No votes yet.
Please wait...